Jdi na obsah Jdi na menu
 

Úlomky

  

 

Obrazek

Úlomky symbolizují spojení myslivce s přírodou. Rozeznáváme několik druhů úlomků, a to třívýhonkový, jednovýhonkový a pětivýhonkový. Jde o ulomenou - nikoliv uříznutou - větvičku jehličnaté či listnaté dřeviny, její koncové rozvětvení (u úlomku třívýhonkového o třech koncích, u úlomku pětivýhonkového celkem pět výhonků) či její konec (úlomek jednovýhonkový). Úlomky mají být velikosti dlaně, pětivýhonkový o něco větší. Odlomí se z dřeviny poblíž ulovené zvěře, dnes již nezáleží na tom, z jaké; dříve i pro toto platila přísná pravidla. Ani dnes však nepoužíváme dřevin cizokrajných nebo chránčných. Úlomky se dávají po úspěšném lovu veškeré spárkaté zvěře obojího pohlaví, ze zvěře pernaté po ulovení tetřeva, tetřívka; jeřábka, divokého krocana, bažanta královského, dále za medvěda, vlka, rysa, divokou kočku, jezevce a lišku. Některá zvěř zde vyjmenovaná je však hájena.
Úlomky - poslední pocta zhaslé jelení zvěři

Zhaslou zvěř položíme podle tradice na pravý bok. Třívýhonkové úlomky bereme obvykle dva. Jeden vsune lovec lícem nahoru (k větrníku) a ulomeným koncem zvěři do svíráku (\"poslední hryz\") či klovce (\"poslední zob\") jako poslední pozdrav rodné honitby. U šelem se tento úlomek nepoužívá. Další třívýhonkový úlomek, lehce otřený o barvu vstřelu či výstřelu, si lovec zasune za stuhu na pravou stranu klobouku a nosí jej až do konce téhož dne. Tento lovecký úlomek je znamením šťastného výsledku lovu. Jednovýhonkový a pětivýhonkový úlomek se dnes používá jen zřídka, ponejvíce v jeleních oblastech. Jednovýhonkový úlomek (říkalo se mu vstřelový) se vsunul spárkaté zvěři do střelné rány na levém (obnaženém) boku. Jeho prapůvodní význam byl hygienický, měl zabránit, aby se do rány nedostal hmyz. Pětivýhonkový úlomek se pokládal na komoru spárkaté zvěře na znamení řádného mysliveckého ulovení; říkalo se mu úlomek vlastnický. U samčí zvěře směřovala ulomená část snítky k paroží, u samičí zvěře vrcholová část k hlavě. Je-li lovec sám, pak všechny úlomky udílí on. Jde-li s lovcem průvodce, pak tento dává všechny úlomky. Lovecký úlomek odevzdá následovně. Lovec stojí na straně paroží (slechů, temene hlavy), průvodce naproti, oba mají smeknuto. Předávání se děje nad hlavou složeného kusu; průvodce podává levou rukou na klobouku (služební čepici) úlomek lícem vzhůru, ulomeným koncem směrem k lovci. Na úlomek, otřený v barvě, se mohou položit kelce, které průvodce předtím vyňal jelení zvěři. Předávání úlomku pouze rukou není vhodné, ostatně při lovech pokrývka hlavy patří k mysliveckému ústroji. Předávání úlomku na tesáku nepřichází dnes prakticky v úvahu. Průvodce doprovodí předávání úlomku krátkým proslovem, např.: \"Pane X., blahopřeji vám k ulovení tohoto jelena a přijměte podle staré myslivecké tradice úlomek, lovu zdar!\" Lovec drží klobouk také v levé ruce, pravicí převezme úlomek a zasune si ho za stuhu na pravou stranu klobouku. Svou vděčnost vyjádří průvodci tím, že jeden boční výhonek z úlomku odlomí, vrátí stejným způsobem na klobouku průvodci s poděkováním: \"Pane Y., děkuji vám, že jste mě přivedl k ráně a přijměte, prosím, část úlomku, lovu zdar!\" Průvodce si část úlomku zasune též na pravou stranu klobouku a podají si pravice. Byl-li nutný dosled, předává lovci úlomek vůdce psa. Lovec odlomí jednu postranní snítku z úlomku, předá ji zpět vůdci, který ji může zastrčit psovi za obojek. Je-li přítomen lovecký průvodce, předá mu lovec druhý postranní výhonek.

Při čekání a na šoulačce náleží střelci úlomek za každý střelený kus, byť jich ulovil i více v témže dni. Podle myslivecké etiky však nemá lovec střílet na další kus zvěře, pokud by nebyl předchozí případně dosledován. Lovecký úlomek si může šťastný střelec uschovat. Zastrčí ho - konzervovaný - za trofej na zeď. Konzervace se provádí buď nastříkáním bezbarvým lakem nebo vysušením v jemném horkém písku. Úlomek se obrátí špičkou dovnitř nádobky, pomalu se nasype horký písek až je úlomek pokryt, ponechá se tak do druhého dne, poté se písek opatrně vysype. Ovšem praktičtější je uschovat úlomky pouze dočasně a sice s přívěskem, na kterém je napsán druh zvěře, datum a místo ulovení, ve zvláštní krabici. Na Silvestra myslivec krabici otevře, bere úlomky jeden po druhém, zavzpomíná si, a potom je spálí.
Při společných lovech se též používají úlomky. Úlomky (třívýhonkovými) se mohou myslivci zdobit i při různých mysliveckých podnicích (zkoušky loveckých psů, střelecké soutěže, aj.). Jde o tzv. stavovské úlomky a nosí se na levé straně klobouku. Tzv. poslední úlomek (třívýhonkový) si dávají myslivci také na levou stranu klobouku, doprovázejí-li zemřelého druha. Potom své úlomky vhazují do hrobu jako \"poslední pozdrav\". Při kremaci položí poslední úlomek opatřený černým flórem ke katafalku, řečník hovořící za mysliveckou organizaci.

 

 

 

ZÁLOMKY

Obrazek 

Od úlomků nutno odlišovat zálomky. Jejich používáním se lovci dorozumívali jako němou mysliveckou mluvou již v dávných dobách. Nezasvěcení těmto znamením nerozuměli. Zálomky jsou rovněž větvičky uříznuté, ulomené, někdy pouze nalomené či zalomené, kterými značíme určitá místa jako například stanoviště lovce, nástřel, tedy místo, kde stála zvěř v okamžiku výstřelu, upozorňující na nějaké zařízení, něco přikazují či zakazují. Větvičky bývají různé velikosti, rozličně upravené, vše to se řídí stanovenými pravidly.

Při osamělých lovech se setkáme se dvěma mysliveckými zvyky či pojmy. Názvem "lovecké právo" se rozumí jedlé vnitřnosti spárkaté zvěře neboli drob. Patří tomu, kdo ulovenou zvěř vyvrhl, tedy střelci nebo průvodci. Poslední poctou ulovené zvěři je "stráž u zhaslého kusu". Jde o chvíli pozdržení se u střelené zvěře a zamyšlení, o okamžiky splynutí s přírodou, kdy lovec znovu v duchu prožívá úspěšný lov. Tento zvyk má kromě morálního i praktický význam, kus může totiž vychladnout. Na ulovenou zvěř při fotografování nesedáme, ani na ni neklademe nohu. Při společných lovech platí zásada "první kule, poslední brok". Střílelo-li například na divoké prase více lovců, je kus přiřčen tomu lovci, jehož zásah zvěř smrtelně zranil, byť se i kus nesložil v ohni a musel být proveden dosled. Tato rána se považuje za "první kuli". Nemusí být první v pořadí, jestliže zvěř byla předchozími zásahy jen poraněna. Další případné zásahy - po "první kuli" - mohou být jen rány dostřelné. "Poslední brok" při honech na drobnou zvěř znamená, že úlovcem složené zvěře je poslední střelec, který na kus střílel a po jehož ráně se kus složil, zhasl. Nečítá se ovšem takzvané "střílení do hrobu" na zvěř již zhasínající.

Po ukončení honu tedy společného lovu na drobnou zvěř se může pořádat poslední leč. Jde o přátelskou schůzku všech účastníků honu spojenou s pohoštěním. I v jejím průběhu se dodržují některé myslivecké zvyky.

Jak známo, myslivci připíjejí na zdar lovu a myslivosti levou rukou. Důvod tohoto zvyku není dosud objasněn, pravděpodobně pochází z barokní doby, kdy byla zaváděna řada dalších loveckých ceremoniálů. Při štvanici, nebo parforsním honu drželi v pravicích jezdci na koních otěže, psovodi vodítka smečky psů, přípitek se pak musel přizpůsobit, číše se držela levicí. Ostatně levá strana těla, kde je umístěno srdce, byla vždy považována za významnější, čestnější.

Na poslední leči zazní myslivecké písně, nechybí myslivecký humor a myslivecká latina. Sklon k obohacování a romantizaci zážitku není nikde tak zakořeněn a vyjádřen jako v nejstarším zaměstnání člověka, v lovectví. Myslivecká latina je slovní či výtvarné zobrazení lovu, lovce, zvěře, která více méně neodpovídá skutečnosti, ale na první pohled se nejeví jako nepravděpodobné. Nesmí tradovat pověrečné představy, zakrývat vlastní chyby, sloužit vychloubačství. Myslivecká latina nemá mít jiný účel, než potěšit, pobavit, udělat jiným radost. Má být proto výtvorem z pravdy a snu, z reality a poezie.

Někdy se při poslední leči koná též "myslivecký soud". Trestá žertovným způsobem účastníky honu, kteří se dopustili přestupků proti mysliveckým zvykům.

K mysliveckým zvykům v užším slova smyslu čítáme ještě "přijímání mezi myslivce" a "pasování na lovce".